Doby, které nikdo nepamatuje, čas, který dávno pominul. Byl rok 28 000 a tři zlí bohové, zvaní “Temné duše”, hledali planetu, kde by mohli najít červený rubín, “černou magii”. Tito zlí bohové, Ykaron, Mykewe a Lippleo, se shodli, že na každičkou planetu vyšlou své zotročené bytosti. Tyto bytosti, mezi něž patří orkové, vlkodlaci a skřítci, tam byly nuceni pracovat v otrokářství. Bůh Ykaron našel neobydlenou zemi Nibiru, ke které ubíral veškeré naděje. Mykewe a Lippleo se naopak pokusili zkusit své štěstí v zemi Kydhon, kam vyslali své vojáky. Ykaron je ale varoval, “jediné, co tam naleznete, je jistá smrt”. Mykewe a Lippleo ale přeci něco našli, fialový rubín, “bílou magii”. Byli jím pobláznění, nemohli tomu uvěřit. Ykaron věděl, že pokud si rubín vezmou, zahynou. Proto se je rozhodl opustit.
Ykaron tedy obsadil Nibiru. Magická energie, která přišla spolu s Ykaronem, vyvolala ohromné bouře, temnotu a čím dál častější a prudčejší sluneční erupce uvolňující ve sluneční atmosféře ohromnou energii. Během času se v Nibiře postupně začali objevovat orkové, vlkodlaci a skřítci, kteří sem přišli z vůle boha Ykarona, aby mu zde sloužili. Museli pracovat hluboko v zemi, kde museli stále a stále kopat, dokud nenarazí na onen červený rubín.
Uplynulo celých 7891 let, píše se rok 35 891. Bůh Ykaron je stále ve městě Nimbu, kde trpělivě čeká na nějaké zprávy od Mykewe a Lippleo. Jednou k němu někdo přišel. Nebyli to ale bozi Mykewe a Lippleo, ale bůh Oovios s náramkem fialového rubínu. Ykaron byl velice překvapen.
“Co se děje, Ooviosi?” podivil se Ykaron.
“Tvoji dva oblíbení bratři jsou mrtví.” odvětil Oovios.
“Tušil jsem to”, říká rozmrzelý Ykaron, “kdy jsi je zabil?”.
“Milý Ykarone, už je to dlouhých 7891 let! A od té doby hledám tebe!”.
Ykaron začíná být rozhněvaný “Kdo ti řekl, že jsem tady, Ooviosi?”.
“Našel jsem papyrus”, odvětil Oovios, “byla na něm zmínka o červeném rubínu”.
“Hmmm, ten červený rubín hledám marně, nejsou po něm ani stopy!”
“Je konečně na čase, abychom Nibiru opustili, Ykarone”, rozčiluje se Oovios.
“Ne, tohle je moje země! Já jsem tu pánem a budu dělat, co se mi zlíbí!” vykřikl Ykaron.
“Budiž, nedáváš mi na vybranou, budu se tě tedy muset zbavit.”
Ykaron se teleportoval a sebral červený rubín. Náhle Oovios pocítil na svém náramku lehké vrnění. “Ykarone, nedělej to!” zhrozil se.
“Příteli, zabil jsi naše bratry. Nastal čas na válku! Ooviosi!”
Ykaron si vzal rubín do ruky. Držel ho pevně. Ooviosův náramek začal víc vrnět. Stále intenzivněji. Oba bohové dobra a zla, Ykaron i Oovios, si všimli, že rubíny hřejí a vyzařují světlo. “Ykarone, to je tvůj konec!” Najednou se začali celí třást. Zvědaví Neonové, kteří přihlíželi, začali křičet “Konec světa, nastal konec světa!”. Rubíny Ykarona a Ooviose začaly svítit čím dál jasněji. Pro všechny přihlížející se stala oslnivá záře nesnesitelnou. Najednou, v intenzivní záři rubínů, bohové zmizeli. A oba rubíny zmizely s nimi.
Uplynulo celých 7891 let, píše se rok 35 891. Bůh Ykaron je stále ve městě Nimbu, kde trpělivě čeká na nějaké zprávy od Mykewe a Lippleo. Jednou k němu někdo přišel. Nebyli to ale bozi Mykewe a Lippleo, ale bůh Oovios s náramkem fialového rubínu. Ykaron byl velice překvapen.
“Co se děje, Ooviosi?” podivil se Ykaron.
“Tvoji dva oblíbení bratři jsou mrtví.” odvětil Oovios.
“Tušil jsem to”, říká rozmrzelý Ykaron, “kdy jsi je zabil?”.
“Milý Ykarone, už je to dlouhých 7891 let! A od té doby hledám tebe!”.
Ykaron začíná být rozhněvaný “Kdo ti řekl, že jsem tady, Ooviosi?”.
“Našel jsem papyrus”, odvětil Oovios, “byla na něm zmínka o červeném rubínu”.
“Hmmm, ten červený rubín hledám marně, nejsou po něm ani stopy!”
“Je konečně na čase, abychom Nibiru opustili, Ykarone”, rozčiluje se Oovios.
“Ne, tohle je moje země! Já jsem tu pánem a budu dělat, co se mi zlíbí!” vykřikl Ykaron.
“Budiž, nedáváš mi na vybranou, budu se tě tedy muset zbavit.”
Ork právě kopal poslední jamku, když narazil na jinou horninu. Červený rubín! Džum, džum, džum! V okolí začali vyřvávat stále dokola stejné zvuky - ,,Džum, džum, džum!“
Bůh Oovios uslyšel podezřelé zvuky v okolí. I Ykaron je slyšel a moc dobře věděl, že jde o signály, kterými Neonové hlásí nález červeného rubínu.
“Ooviosi, teprve teď začíná…”
“Ykarone, teď bude souboj!”, skočil mu Oovios do řeči.
“Měl by jsi toto místo opustit, Ooviosi, než přijde temná pohroma!”
“Proto jsem tady, chci svět zbavit černé magie”, nevzdával se Oovios.
Šťastný ork, třímající nalezený rubín a myslící na odměnu, v kterou doufal, běžel předat rubín Ykaronovi. Naneštěstí pro orka si nevšiml přítomnosti druhého boha. Poslední, co jeho smysly zaznamenaly, byla agonická bolest po celém jeho těle, když cítil smrtící žár po kouzlu, které na něho Oovios seslal.
“Tohle jsi neměl, ty kreténe!”
“Ty pořád nechceš vyslyšet moji nabídku, Ykaroneeee!”
“Kašlu na to, černá magie musí zvítězit.”
Bůh Oovios uslyšel podezřelé zvuky v okolí. I Ykaron je slyšel a moc dobře věděl, že jde o signály, kterými Neonové hlásí nález červeného rubínu.
“Ooviosi, teprve teď začíná…”
“Ykarone, teď bude souboj!”, skočil mu Oovios do řeči.
“Měl by jsi toto místo opustit, Ooviosi, než přijde temná pohroma!”
“Proto jsem tady, chci svět zbavit černé magie”, nevzdával se Oovios.
Šťastný ork, třímající nalezený rubín a myslící na odměnu, v kterou doufal, běžel předat rubín Ykaronovi. Naneštěstí pro orka si nevšiml přítomnosti druhého boha. Poslední, co jeho smysly zaznamenaly, byla agonická bolest po celém jeho těle, když cítil smrtící žár po kouzlu, které na něho Oovios seslal.
“Tohle jsi neměl, ty kreténe!”
“Ty pořád nechceš vyslyšet moji nabídku, Ykaroneeee!”
“Kašlu na to, černá magie musí zvítězit.”
Ykaron se teleportoval a sebral červený rubín. Náhle Oovios pocítil na svém náramku lehké vrnění. “Ykarone, nedělej to!” zhrozil se.
“Příteli, zabil jsi naše bratry. Nastal čas na válku! Ooviosi!”
Ykaron si vzal rubín do ruky. Držel ho pevně. Ooviosův náramek začal víc vrnět. Stále intenzivněji. Oba bohové dobra a zla, Ykaron i Oovios, si všimli, že rubíny hřejí a vyzařují světlo. “Ykarone, to je tvůj konec!” Najednou se začali celí třást. Zvědaví Neonové, kteří přihlíželi, začali křičet “Konec světa, nastal konec světa!”. Rubíny Ykarona a Ooviose začaly svítit čím dál jasněji. Pro všechny přihlížející se stala oslnivá záře nesnesitelnou. Najednou, v intenzivní záři rubínů, bohové zmizeli. A oba rubíny zmizely s nimi.
Klan Neonovů se dohadoval, co se stane dál. Rozhodli se najít nového vůdce, vládce všech Neonovů. Právoplatným vůdcem se stane vítěz v boji. Boji v aréně. Bojovali všichni, orkové, vlkodlaci i skřítci. Celá aréna byla pokryta krví všech ras. Stala se symbolem masakru a ohromného násilí. Aréna nebyla přizpůsobena konkrétnímu boji. Nože, meče, tyče, bojovalo se vším. Pravidla neexistovala. Zájemců o trůn bylo hodně, a rychle ubývali, jak se aréna zabarvovala krví. Všichni se začali bát o své životy, nejen bojovníci v aréně.
Poslední boj, boj o trůn, nastal mezi orkem Urranem a vlkodlakem Paqurem. Urran měl potlučené čelo a z nohy mu srčela krev. Ale to mu nevadilo, nikdy se nebál smrti a bolesti. Naproti tomu Paquere byl velmi zesláblý, v hubě vylámané zuby, pochroumaný čumák a utržený ocas. Diváci v aréně se dožadovali tvrdého boje a jako šílení řvali “Džum, džum, džum!” Urran vzal svoji sekeru, rozběhl se proti vlkodlakovi. Paqure věděl, že má nad ním ork převahu, ale polovina vlkodlaků se vsadila, že orkové vládnout nebudou. Rozběhnutý Urran se blížil ke zmatenému Paquerovi, napřáhl se a rychlým pohybem obou rukou mu sekerou sťal hlavu. Paquerovo tělo ochablo a pomalu se skácelo k zemi. Z krku mu cákala krev. Urran vzal jeho hlavu a ukázal ji dychtivým divákům.
Diváci chvíli otupěle zírali na tu krvavou scénu, pak se všichni začali radovat. I vlkodlaci slavili tento boj na život a na smrt. Urran, plný adrenalinu v krvi, začal řvát: “Urrrraaaagaaan!” (tomuto území orkové říkali Urragan). Po bouřlivých oslavách se Urran stal vůdcem klanu a o Nimbu se dobře staral. Orkové, vlkodlaci i skřítci, všichni z klanu Neonovů, si byli rovni. Vlkodlaci měli trochu špatné tušení, že to v aréně nedopadne dobře, ale nic se s tím nedalo dělat. Někdo se musí stát vůdcem. Urran vládl tomuto světu velmi dlouho. Jako své zástupce jmenoval vůdce Mykona a čarodějku Aszaru.
Poslední boj, boj o trůn, nastal mezi orkem Urranem a vlkodlakem Paqurem. Urran měl potlučené čelo a z nohy mu srčela krev. Ale to mu nevadilo, nikdy se nebál smrti a bolesti. Naproti tomu Paquere byl velmi zesláblý, v hubě vylámané zuby, pochroumaný čumák a utržený ocas. Diváci v aréně se dožadovali tvrdého boje a jako šílení řvali “Džum, džum, džum!” Urran vzal svoji sekeru, rozběhl se proti vlkodlakovi. Paqure věděl, že má nad ním ork převahu, ale polovina vlkodlaků se vsadila, že orkové vládnout nebudou. Rozběhnutý Urran se blížil ke zmatenému Paquerovi, napřáhl se a rychlým pohybem obou rukou mu sekerou sťal hlavu. Paquerovo tělo ochablo a pomalu se skácelo k zemi. Z krku mu cákala krev. Urran vzal jeho hlavu a ukázal ji dychtivým divákům.
Diváci chvíli otupěle zírali na tu krvavou scénu, pak se všichni začali radovat. I vlkodlaci slavili tento boj na život a na smrt. Urran, plný adrenalinu v krvi, začal řvát: “Urrrraaaagaaan!” (tomuto území orkové říkali Urragan). Po bouřlivých oslavách se Urran stal vůdcem klanu a o Nimbu se dobře staral. Orkové, vlkodlaci i skřítci, všichni z klanu Neonovů, si byli rovni. Vlkodlaci měli trochu špatné tušení, že to v aréně nedopadne dobře, ale nic se s tím nedalo dělat. Někdo se musí stát vůdcem. Urran vládl tomuto světu velmi dlouho. Jako své zástupce jmenoval vůdce Mykona a čarodějku Aszaru.