Historici píší o rodu Hnyzdilo, původně čistě lidském, který se ale později zkřížil s trpaslíky. S tímto “spojením ras” velmi tvrdě nesouhlasila Církev, která označila trpaslíky za parazity. Rudolf Hnyzdilo, který si usmyslil vzít si trpasličí ženu, se, trochu opilý, pouze pousmál a řekl “chcete mi to zakázat? Věříte vůbec v Boha?” Církev zachovávala ale stále tvrdý postoj, považovala to za hřích. Pokud vstoupí do sňatku, pohltí je samo peklo. Rudolf ale Církev ignoroval. Jednoho dne odjel do vesnice Werhemer, kde je trpasličí většina. Trpaslíci se báli, že přijel s válečnými úmysly. Naštěstí měl v plánu pravý opak. Chtěl jejich rody spojit. Velmi dlouho toužil po Kaly, dceru trpasličího krále. Ona mu své pocity opětovala. Ale i trpaslíci byli obecného názoru, že mísit tyto dvě rasy je špatné. “Co je na tom špatného?”, dožadoval se král Rudolf. “No, víte pane králi, nemůžeme se příčit Církvi. Tedy dokud tu nějaká Církev je. Církev už není ničemu prospěšná. Šíří akorát pomluvy a zajímají ji akorát jak nahrabat další zlaťáky! Musíte se Církve zbavit...” Král Rudolf se tedy dohodl s trpaslíkem Hoguarem a rozhodli se, že Církev zničí. To se samozřejmě nelíbilo silně věřícím a představitelům Církve, kteří se vzbouřili. Tak započala válka mezi vojsky krále Rudolfa a princezny Kaly s Církví. Církev byla po nějakém čase poražena a vrcholní představitelé přivedeni na veřejné popraviště. “Poslední slova, Vaše Eminence?”, tázal se král. “Pane králi, jste vymítač ďábla!” To krále urazilo a řekl “Zabte jej. Ne trpaslíci, ale Církev je parazitem!”.
Nedlouho poté Kaly Rudolfovi porodila syna. Jmenoval se Edward. Byl to velice vzdělaný hoch, který si vypěstoval vášeň v cestování. Také si velice oblíbil medvěda. Král Rudolf z neznámých důvodů opustil město Quera. Nebylo o něm ani vidu ani slechu. Královna Kaly, plná želu, prohlásila Rudolfa za mrtvého. Pouhý den poté přicválal kůň s tělem krále Rudolfa. Rudolf měl uťatou hlavu! Měl na sobě připevněný kus papíru. Kaly jej třesoucími prsty uchopila a přečetla si zprávu: “Milovaná Kaly, jsem zajatý mágem. Chce mě k něčemu přinutit. Já žiji na severu. Nepokoušejte se sem nikdy přijet, je to moc nebezpečné! Pozdravuj mého syna. Váš král Rudolf”. Kaly se rozbrečela a utekla do ložnice. Edward nechápal, co se s matkou děje. Kaly poslechla Rudolfa a rozhodla se, že na sever nevyšle žádnou výpravu. Může to být nebezpečné.
Edward pomalu dospíval a stále častěji cestoval po Petloandu. Jednou ho jeho kroky dovedly k sídlu rodu Marihamba. Je to velmi společenský rod. Potkal zde krále Jacoba, jenž byl moudrý, chytrý a také velmi vtipný. Občas spolu rybařili a velmi se spřátelili. Chtěli také v budoucnu své dva rody spojit. Pro rod Marihamba to ale nepřišlo příliš vhodné. Jacob moc dobře ví, že sňatek člověka se smíšenou trpaslicí není nic dobrého. Edward se ale pousmál a pravil “Jacobe, trpaslíci jsou lidem velmi podobní. Proč by měla rasa bránit spojením mezi dvěma rody?” S tím Jacob souhlasil “Uvidíme, třeba si můj syn, Derek, najde nevěstu mezi vašimi trpaslicemi.” Edward Jacobovi poděkoval za pohoštění a vydal se na cestu zpět do Quera. Jacob mu popřál šťastnou cestu: “Jeď opatrně.”
Po namáhavém cestování v Petloandu byl Edward už na cestě Quera, do svého domova. Jen co dorazil, přišel k němu sluha se zprávou “Tvoje matka Kaly umírá.“ To Edwarda zabolelo. Po Petloandu cestoval celých pět let, takový návrat si ale nepřál. Edward přišel do Kalynina pokoje, kde ji uviděl ležet na posteli. Zesláblou a vybledlou. “Mami, promiň, přijel jsem pozdě”.
Matka odvětila “Edwarde, můj synu, už nadešel můj čas.”
Edwardovi vyhrkly do očí slzy: “Kéž by otec ještě žil, snad by na mě byl hrdý.”
“Edwarde, tamhle ve skříni, podívej se tam. Je tam dopis od Rudolfa, poslední, který přišel.”
Edward byl překvapený, ale taky rozzlobený: “Proč jsi mi to neřekla dřív!”
Nastal onen den. Pohřeb královny Kaly. Ten den ale stalo i něco dobrého. Edward spatřil na kapli mladou, krásnou dívku, která se na něj dívala svýma zářivýma očima. Netrvalo dlouho a Edward se s onou dívkou, Yvetou, seznámil. Zamilovali se do sebe, jezdili spolu po království a po čase se vzali. Narodil se jim syn, Johny. Často s Johnym cestovali do města Essey, kde se setkávali s králem Jacobem a jeho synem Derekem. Tentokrát ale jeli bez královny Yvety, která se rozhodla, že zůstane doma. Oba králové a jejich synové se společně sešli na královském obědě. Král Edward měl něco naléhavého na srdci:
“Jacobe, musíme si vážně promluvit.”
“Dobře tedy, povídej.”
“Raději bych osamotě”
“Samozřejmě, jak si přeješ.”
Na přání krále oba princové, Derek a Johny, opustili místnost.
“Dobře tedy, povídej.”
“Raději bych osamotě”
“Samozřejmě, jak si přeješ.”
Na přání krále oba princové, Derek a Johny, opustili místnost.
“Můj otec Rudolf žije!”
“Opravdu? Jak si můžeš být tak jistý? Usekli mu přece hlavu!”
“Nedokážu to vysvětlit. Cítím to.”
“Proč se ale neozval? Proč nepřijel do Quera?”
“To také nevím. Jistě pro to ale musí mít vážný důvod”
“Jaký důvod?”
“To sakra nevím!”, vykřikl rozzlobeně král Edward.
Oba princové Derek a Johny byly v dětském pokoji. Johny, trochu naivní mladík, vezme hračku a nadává, že je všechno jeho. “Johny, jsi v pořádku? Dej mi hračku”, říká Derek. Oba hoši se prali o hračku, když přišel král Edward: “Johny, musíme odjet do Quera. Ihned”. “Proč?”, ptá se Johny. “Protože… teď není čas na řeči. Musíme ihned odjet”.
Poté, co Edward a Johny odešli, se Derek zeptal: “Tati, řekni co se děje?!”. Jacob se podadil k Derekovi na lůžko: “V Quera se děje něco strašného. Bylo napadené Neony.”
“Tati, kdo jsou to Neonové?”
“Všechno ti povím…”. Poté, co král Jacob odvyprávěl legendární příběh o Neonech a jejich vládě, se Derek zeptal: “Jak je možné, že král Edward nic nevěděl?”
“Bohužel, je to mladý rod. Jejich prameny nesahají tak daleko jako ty naše.”
“Opravdu?”
“Ano, naši předkové zažilo mnohé a strašné věci. Legendy se předávají z generace na genraci…”
“To je strašné! Chci bojovat proti Neonům!”
“Dereku, jsi mladý. Já bych si přál žít v míru.”
“Ale já chci být hrdina!”
“”Derku, je hodně hodin, jdi spát.”
“Dobře, otče. Dobrou noc.”
Král syna políbil na čelo. Poté se odebral do paláce a dal si trochu vína.”
“Po dlouhé a namáhávé cestě dorazil král se svým synem do Quera.
Už zdály si všimli, že je město vypálené. Spousty vojáků bylo zraněných. Král Edward byl zklamán. Vojáci nebyli vůbec připraveni. Princ Johny dostal ohromný strach a začal kříčet: “Mamiiii!” “Pane veliteli, přineste Orka” Mohutný, zelený a těžce raněný Ork, kterého přivezli vojáci s sebou, přivedli před krále: “Orku, řekni, kde je moje Yveta, nebo tě zabiju!” Ork bohužel neuměl mluvit a jen naříkal: “Džum, džum, džum”. “Co to sakra je?”, vyhrkl Edward. Velitel smutně odpověděl: “Ork neumí mluvit, pane.” Edward se podivil: “Cože? Ork neumí mluvit? Odkud se sakra sebral?” “Víte pane krále, od pořád říká jenom to svoje džum, džum, džum,” odvětil velitel. Král Edward vzal svůj meč a přiložil ho Orkovi na hrdlo: “Kde je moje Yvate?”, vykřikl znova. Ork jenom odpověděl: ,,Urrrraaagggaaaann!“ “Smůla Orku, špatná odpověď”. Král Edward nedal Orkovi nejmenší šanci a usekl mu hlavu. Edward rozzuřeně zařval: “Já ti dám to tvoje džum, džum džum! Kdybys chodil do školy, tak by jsi uměl mluvit! Ty lenivej prevíte!” “Tati, co budeme dělat?”, zeptal se Johny otce. “Já nevím, musíme toho hodně zařídit. Veliteli, máte na starost mého syna. Vydám se na stopu Orkům” Bez dalších slov si vzal král koně a odjel pryč z města...
“Opravdu? Jak si můžeš být tak jistý? Usekli mu přece hlavu!”
“Nedokážu to vysvětlit. Cítím to.”
“Proč se ale neozval? Proč nepřijel do Quera?”
“To také nevím. Jistě pro to ale musí mít vážný důvod”
“Jaký důvod?”
“To sakra nevím!”, vykřikl rozzlobeně král Edward.
“Není ale tvůj otec alkoholik?” “Alkoholik? Zbláznil ses? Je to skvělý jezdec a nikdy ani na vyjížďce nepil. Takový nesmysl. Prostě jsem už dlouho nedostal žádný dopis. Je to hrozné, otec zmizel když mi bylo pět let.” “Hele, Edwarde, nejsi sám. Jyriana, moje manželka, zemřela.” “Opravdu? To jsem nevěděl, to je mi líto, Jacobe” “To nic,” odpověděl Jacob.
Najednou do místnosti bez zaklepání vtrhl velitel. “Promiňte, že ruším. Mám ale naléhavou zprávu. Město Quera je v plamenech! A Yveta byla unesena. Při útoku na město jsme zajali zelené monstrum”. “Cože, jaké monstrum?”, vyhrkl Edward. “To jsou hrozné časy, otec je pryč, matka zemřela a unesli Yvetu!” Král Jacob řekl: “Tohle není monstrum. To je Ork. Ty ostatní mohli být vlkodlaci a goblini”.
“Takže vy to víte? Proč jste mi o tom neřekl?”, zeptal se Edward.
“Je to složité”, odvětil Jacob.
“Co tím myslíš? Tohle bych měl přece vědět!”
“Orkové tu prostě po lesech bloudí”, poznamenal Jacob.
Král Edward začínal být čím dál více rozzuřený. Rozhodl se, že se těm Orkům, co unesli jeho milovanou Yvetu, postaví a vyhlásí jim válku.”Pane krále, máme toho orka”, vložil se do řeči velitel. “Dobrá práce veliteli. Teď ale musím odjet.”
Oba princové Derek a Johny byly v dětském pokoji. Johny, trochu naivní mladík, vezme hračku a nadává, že je všechno jeho. “Johny, jsi v pořádku? Dej mi hračku”, říká Derek. Oba hoši se prali o hračku, když přišel král Edward: “Johny, musíme odjet do Quera. Ihned”. “Proč?”, ptá se Johny. “Protože… teď není čas na řeči. Musíme ihned odjet”.
Poté, co Edward a Johny odešli, se Derek zeptal: “Tati, řekni co se děje?!”. Jacob se podadil k Derekovi na lůžko: “V Quera se děje něco strašného. Bylo napadené Neony.”
“Tati, kdo jsou to Neonové?”
“Všechno ti povím…”. Poté, co král Jacob odvyprávěl legendární příběh o Neonech a jejich vládě, se Derek zeptal: “Jak je možné, že král Edward nic nevěděl?”
“Bohužel, je to mladý rod. Jejich prameny nesahají tak daleko jako ty naše.”
“Opravdu?”
“Ano, naši předkové zažilo mnohé a strašné věci. Legendy se předávají z generace na genraci…”
“To je strašné! Chci bojovat proti Neonům!”
“Dereku, jsi mladý. Já bych si přál žít v míru.”
“Ale já chci být hrdina!”
“”Derku, je hodně hodin, jdi spát.”
“Dobře, otče. Dobrou noc.”
Král syna políbil na čelo. Poté se odebral do paláce a dal si trochu vína.”
“Po dlouhé a namáhávé cestě dorazil král se svým synem do Quera.
Už zdály si všimli, že je město vypálené. Spousty vojáků bylo zraněných. Král Edward byl zklamán. Vojáci nebyli vůbec připraveni. Princ Johny dostal ohromný strach a začal kříčet: “Mamiiii!” “Pane veliteli, přineste Orka” Mohutný, zelený a těžce raněný Ork, kterého přivezli vojáci s sebou, přivedli před krále: “Orku, řekni, kde je moje Yveta, nebo tě zabiju!” Ork bohužel neuměl mluvit a jen naříkal: “Džum, džum, džum”. “Co to sakra je?”, vyhrkl Edward. Velitel smutně odpověděl: “Ork neumí mluvit, pane.” Edward se podivil: “Cože? Ork neumí mluvit? Odkud se sakra sebral?” “Víte pane krále, od pořád říká jenom to svoje džum, džum, džum,” odvětil velitel. Král Edward vzal svůj meč a přiložil ho Orkovi na hrdlo: “Kde je moje Yvate?”, vykřikl znova. Ork jenom odpověděl: ,,Urrrraaagggaaaann!“ “Smůla Orku, špatná odpověď”. Král Edward nedal Orkovi nejmenší šanci a usekl mu hlavu. Edward rozzuřeně zařval: “Já ti dám to tvoje džum, džum džum! Kdybys chodil do školy, tak by jsi uměl mluvit! Ty lenivej prevíte!” “Tati, co budeme dělat?”, zeptal se Johny otce. “Já nevím, musíme toho hodně zařídit. Veliteli, máte na starost mého syna. Vydám se na stopu Orkům” Bez dalších slov si vzal král koně a odjel pryč z města...
Další kapitola >