Když se podívám zpátky na svět softwaru a her, které formovaly mou generaci, napadne mě jedno slovo – abandonware. Na první pohled to zní jako něco smutného, co bylo opuštěno a už nemá místo v dnešní době. Ale když si člověk dá tu práci a ponoří se do hlubin tohohle digitálního světa, zjistí, že abandonware je něco mnohem většího. Je to brána do minulosti. Brána, kterou můžeme otevřít, abychom si připomněli, kde to všechno začalo.
Abandonware zahrnuje hry, programy a software, které kdysi byly na vrcholu slávy, ale čas je smetl pod koberec. Autoři je už neaktualizují, prodejci je přestali nabízet a z právního hlediska často ani nevíme, kdo je jejich vlastníkem. Přesto ale stále existují a žijí svým způsobem dál. Na emulátorech, ve sbírkách nadšenců nebo na starých počítačích, které někdo oprášil po letech ve sklepě.
Když si na to vzpomenu, tak moje první setkání s abandonware bylo někdy v roce 2008. Tehdy jsem přes DOSBox zprovoznil svůj první emulátor a rozběhl hru Prince of Persia. To byl moment, kdy mi došlo, že tyhle staré věci mají duši. Nejen kvůli nostalgii, ale hlavně kvůli tomu, jak dokázaly s minimem prostředků vytvořit maximální zážitek.
Když si dnes pustím starou hru, jako je Monkey Island nebo první DOOM, vidím v tom něco víc než jen zábavu. Vidím v tom kousek historie. Vidím, jaké byly začátky počítačové grafiky, jak se vyvíjel herní design a jak technologie tehdy formovaly naši představu o tom, co počítače dokážou.
A teď trochu kontroverzní téma. Legálnost abandonware. Na rovinu, většina těchto starých programů a her je stále chráněná autorským právem. A to i přesto, že je nikdo neprodává a pravděpodobně už ani nevydělávají peníze. To vytváří zvláštní šedou zónu. Technicky vzato byste tyhle hry neměli stahovat, ale zároveň nikdo moc neřeší, jestli si je stáhnete pro vlastní potřebu.
Jsou ale i světlé výjimky. Některé firmy, jako třeba Blizzard, občas uvolní staré tituly zdarma, aby podpořily komunitu. Anebo existují nadšenci, kteří si dávají tu práci a vyjednávají s původními vývojáři, aby mohli jejich hry legálně sdílet. To je třeba případ her na webu Abandonia, kde se snaží nejen zachovat staré tituly, ale i přidat ke každé hře kontext a příběh.
Někdy je to trochu jako skládat puzzle. Musíte si pohrát s nastavením, zjistit, jaké soubory kde chybí, a trochu improvizovat. Ale ten pocit, když se vám to podaří, je k nezaplacení. Navíc to není jen o hrách. Třeba staré verze kancelářského softwaru mají své kouzlo. Je to jako vrátit se do doby, kdy všechno bylo jednodušší a přehlednější.
Abandonware má podle mě hodnotu, kterou často přehlížíme. Je to kus historie, který nám ukazuje, jak technologie formovaly náš svět. A zároveň je to připomínka toho, že některé věci, i když zastaralé, mají stále co nabídnout.
Pro mě je abandonware hlavně o příbězích. O tom, jaké to bylo, když jsme poprvé spustili hru, kterou dnes považujeme za klasiku. O tom, jaké bariéry museli vývojáři překonávat, aby vytvořili něco, co si budeme pamatovat i o desítky let později. A taky o tom, že někdy je fajn se zastavit, otevřít starou krabici s disketami a zavzpomínat.
Co je abandonware a proč by nás měl zajímat...
Abandonware zahrnuje hry, programy a software, které kdysi byly na vrcholu slávy, ale čas je smetl pod koberec. Autoři je už neaktualizují, prodejci je přestali nabízet a z právního hlediska často ani nevíme, kdo je jejich vlastníkem. Přesto ale stále existují a žijí svým způsobem dál. Na emulátorech, ve sbírkách nadšenců nebo na starých počítačích, které někdo oprášil po letech ve sklepě.
Když si na to vzpomenu, tak moje první setkání s abandonware bylo někdy v roce 2008. Tehdy jsem přes DOSBox zprovoznil svůj první emulátor a rozběhl hru Prince of Persia. To byl moment, kdy mi došlo, že tyhle staré věci mají duši. Nejen kvůli nostalgii, ale hlavně kvůli tomu, jak dokázaly s minimem prostředků vytvořit maximální zážitek.
Nostalgie vs. historie
Proč bychom se vlastně měli o abandonware zajímat? Pro mě osobně je to kombinace nostalgie a historie. Na jedné straně je tu ta osobní vazba, vzpomínky na chvíle, kdy jsem seděl před CRT monitorem a hodiny se snažil dostat z jednoho levelu do druhého. Na druhé straně je tu fascinace tím, jak hry a software vznikaly, jaké technologie tehdy existovaly a jaké bariéry museli vývojáři překonat.Když si dnes pustím starou hru, jako je Monkey Island nebo první DOOM, vidím v tom něco víc než jen zábavu. Vidím v tom kousek historie. Vidím, jaké byly začátky počítačové grafiky, jak se vyvíjel herní design a jak technologie tehdy formovaly naši představu o tom, co počítače dokážou.
A teď trochu kontroverzní téma. Legálnost abandonware. Na rovinu, většina těchto starých programů a her je stále chráněná autorským právem. A to i přesto, že je nikdo neprodává a pravděpodobně už ani nevydělávají peníze. To vytváří zvláštní šedou zónu. Technicky vzato byste tyhle hry neměli stahovat, ale zároveň nikdo moc neřeší, jestli si je stáhnete pro vlastní potřebu.
Jsou ale i světlé výjimky. Některé firmy, jako třeba Blizzard, občas uvolní staré tituly zdarma, aby podpořily komunitu. Anebo existují nadšenci, kteří si dávají tu práci a vyjednávají s původními vývojáři, aby mohli jejich hry legálně sdílet. To je třeba případ her na webu Abandonia, kde se snaží nejen zachovat staré tituly, ale i přidat ke každé hře kontext a příběh.
Technologie, která oživuje minulost
A teď k praktické stránce věci. Jak vlastně takový abandonware rozjet? Možností je spousta. Já osobně mám rád emulátory, jako je DOSBox, nebo nástroje pro virtualizaci, jako je UTM. Díky nim si můžu na moderním MacBooku rozběhnout Windows 98 nebo dokonce staré verze macOS.Někdy je to trochu jako skládat puzzle. Musíte si pohrát s nastavením, zjistit, jaké soubory kde chybí, a trochu improvizovat. Ale ten pocit, když se vám to podaří, je k nezaplacení. Navíc to není jen o hrách. Třeba staré verze kancelářského softwaru mají své kouzlo. Je to jako vrátit se do doby, kdy všechno bylo jednodušší a přehlednější.
Abandonware má podle mě hodnotu, kterou často přehlížíme. Je to kus historie, který nám ukazuje, jak technologie formovaly náš svět. A zároveň je to připomínka toho, že některé věci, i když zastaralé, mají stále co nabídnout.
Pro mě je abandonware hlavně o příbězích. O tom, jaké to bylo, když jsme poprvé spustili hru, kterou dnes považujeme za klasiku. O tom, jaké bariéry museli vývojáři překonávat, aby vytvořili něco, co si budeme pamatovat i o desítky let později. A taky o tom, že někdy je fajn se zastavit, otevřít starou krabici s disketami a zavzpomínat.